2023

pátek 3. února


Liberecká ODS www.ods.cz napište nám

Aktuálně:

15.3.2022

NOVINKY ODS

Více ]

28.2.2022

NOVINKY ODS

Více ]

21.2.2022

NOVINKY ODS

Více ]

17.1.2022

NOVINKY ODS

Více ]

19.11.2021

NOVINKY ODS

Více ]

archiv novinek ]


Aktuality:


[ zpět ]

Domovské právo

26.8.2014

  Domovské právo bylo upraveno zákonem č. 105/1863 ř.z., o domovském právu, který byl účinný do roku 1949. Podstata institutu domovského práva spočívala v nerušeném právu občana zdržovat se ve své domovské obci. Důležitou součástí domovského práva byla rovněž povinnost obce postarat se o svého občana, pokud zchudl, či byl ve složité sociální či zdravotní situaci. Občané příslušní do obce nemohli být za žádných okolností z této obce vypovězeni či vyhoštěni „ §1 Právo domovské přináší s sebou, že ten kdo je má, může se v této obci nerušeně zdržovati a zchudl-li by, od ní zaopatření žádati. Občané, kteří do obce, v níž bydlí, i přísluší nemohou býti z této nikdy vypovězeni ani vyhoštěni.“
Pojem domovské právo byl interpretován jako osobní právní poměr určité osoby k určité věci a rozlišovalo občany do obce příslušné a občany do obce nepříslušné. Někteří občané do obce nepříslušní mohli být tzv. společníky obce. Společníci obce neměli v dané obci domovské právo, avšak vlastnili zde nemovitost anebo zde platili daně ze samostatně provozované živnosti. Ostatní byli tzv. přespolní.
Kdo a jak mohl nabýt domovské právo?
Domovské právo mohl nabýt jen státní občan Rakouska a později Československa. Konstrukce domovského práva spočívala v tom, že každý státní občan musel mít v některé tuzemské obci domovské právo. Toto právo však mohlo příslušet jen k jedné konkrétní obci. Domovskou obcí mohla být jen tzv. „obec politická“, tedy obec, které zákon udělil samostatnou a přenesenou působnost; domovskou obcí nemohla být například usedlost. Domovské právo se vztahovalo na celý obvod obecního území.
Domovské právo bylo možné nabýt několika způsoby, výslovným přijetím domovského svazku nebo ženy provdáním anebo děti zrozením, příp. legitimací a nabytím veřejného úřadu. Občan mohl také domovské právo vydržet, pokud se po dosažení svéprávnosti zdržoval dobrovolně a nepřetržitě v obci deset let. Domovské právo udělovalo v případě výslovného přijetí do domovského svazku zastupitelstvo. Tato výsada spadala do samostatné působnosti. Za udělení domovského práva směla obec vybírat poplatky, které připadly do obecní pokladny. Poplatek však musel být uhrazen občanem dobrovolně, obec nesměla podmiňovat udělení domovského práva zaplacením poplatku.
Lidé bez domova podle tehdejšího práva.
Zákon považoval za bezdomovce osoby, které nemohly prokázat své domovské právo. Tyto osoby musely být přikázány určité obci, neboť občané Rakouska, resp. Československa, museli přináležet určité obci. Po přikázání se na tyto osoby hledělo jako by měly v obci domovské právo, dokud se nezjistí, kde měly původní domovské právo. Bezdomovci byli tedy chápáni jako osoby, jejichž příslušnost toho času zjistit nelze a nikoliv ve smyslu, ve kterém jsou chápáni dnes.
Bezdomovci byli obcím přikazováni v následujícím pořádku:
1) k té obci, ve které byli toho času, když byli odvedeni k vojsku a nebo když se dobrovolně uvázali k vojenské službě;
2) k té obci, ve které se prve (předtím) než činiti bylo o jejich domovské právo, nejdéle, avšak alespoň půl roku nepřetržitě a samovolně zdržovali a nebo, zdržovali-li se ve dvou nebo více obcích stejně dlouho, buďtež přikázáni k té obci, ve které se zdržovali naposledy;
3) k té obci, ve které jsou zrozeni, nebo jde-li o domov nalezenců v té obci, kde byli nalezeni, anebo dotýče-li se osob, které jsou nebo byly v opatrování některého veřejného domu nalezenců a o kterých se neví, kde se narodili, buďte tedy přikázáni k té obci, ve které je ústav;
4) k té obci, ve které byli do té doby, když šlo o jejich domovské právo.
Prokazování domovského práva a jeho zánik
Základním důkazním prostředkem existence domovského práva byl domovský list. Podle zákona o domovském právu se jedná o „listinu, kterou se potvrzuje, že tomu, komu byl vydán, přísluší v obci domovské právo“. V dokazovacím řízení před soudem a správními orgány bylo možné použít jako důkaz jakýkoliv prostředek, který by byl způsobilý prokázat existenci domovské příslušnosti, například výslech svědků.
Zánikem rakouského, resp. československého občanství, zaniklo rovněž domovské právo. Pokud osoba získala domovské právo v jiné obci na území Rakouska, resp. Československa, zaniklo domovské právo k původní obci. Rakouské právo neumožňovalo, aby se osoba domovského práva v některé obci dobrovolně vzdala.
Veřejné chudinské zaopatření
Podle zákona o domovském právu připadla starost o chudé právě domovské obci. Obec rozhodovala o způsobu péče, osoba odkázaná na obec musela tento způsob přijmout. Na způsob a obsah pečovatelské povinnosti obce dohlížely nadřízené orgány, které především kontrolovaly, zdali „způsob a objem od obce udělené podpory chudinské jsou dostatečnými“.
Povinnost obce v oblasti veřejného chudinského zaopatření nastávala pouze tehdy, pokud k určité osobě neměly vyživovací povinnosti jiné osoby, např. děti, manžel. Obec měla iniciovat soudní spor o vyživovací povinnost, pokud tyto osoby existovaly. Do vyřešení soudního sporu však byla obec nucena poskytovat péči chudé osobě s následným regresem na povinných osobách. Zaopatřovací povinnost obce přicházela v úvahu jen tehdy, pokud si osoby svým vlastním přičiněním nemohly zajistit potřebnou výživu. Zákon pamatoval i na případy, kdyby se o pomoc přihlásila osoba, která by mohla pracovat. V tom případě mohla obec svou pomoc podmínit určitou prací, kterou osoba pro obec vykonávala.
Obsah veřejného chudinského zaopatření
Podle zákona o domovském právu znamená chudinské zaopatření závazek potřebné výživy a poskytnutí ošetřování v případě nemoci. Povinnost opatřovat chudé děti byla spojena s povinností pečovat o jejich vychování. Potřebnou výživou se rozumělo vše co člověk potřeboval k chudému, ale důstojnému zaopatření.
Obce měly povinnost poskytovat dvaceti procentní příspěvek na ošetřovací útraty ve veřejných nemocnicích, porodnicích a ústavech pro choromyslné pro své chudé občany. Další povinností obcí bylo uhradit dvacet procent z nedobytných nákladů za svého občana, který byl hospitalizován, avšak péči neuhradil. Pokud však byl občan hospitalizován z důvodu nakažlivé choroby, byla obec od úhrady osvobozena.
V případě, že bylo nutné udělit chudinské zaopatření občanům do obce nepříslušným, udělila jej obec pobytu, pokud hrozilo prodlení. Obec pobytu musela neprodleně kontaktovat domovskou obec dané osoby, která následně náklady za péči poskytnutou obcí pobytu uhradila. Stejný způsob byl zvolen i v případě, kdy se „přespolní chudý“ roznemohl. Péči hradila obec pobytu do doby, „pokud nemohou beze škody na svém zdraví nebo na zdraví jiných z opatrování býti propuštěni“. Vynaložené náklady byly vymáhány na domovské obci.
Pokud cizí osoba zemřela na území obce, která nebyla její domovskou obcí, neměla tato obec právo žádat náhradu na domovské obci této osoby. Cizí státní příslušníci byly zaopatřování na útraty obce pobytu vždy. Obec pobytu nesměla požádat o úhradu nákladů domovskou obec cizího státního příslušníka či domovský stát.
V případě zchudnutí bezdomovců upravoval zákon dvě situace, které mohly nastat. Obě situace byly spojeny přikázáním do obce, které je zmíněno výše. Pokud osoba, která byla do obce přikázána, zchudla, musely se o ní postarat všechny obce okresu. Pokud byla osoba přikázána do obci z důvodu narození ve veřejné porodnici, která ležela v obvodu této obce, a zchudla-li, potom náklady na chudinské zaopatření nesl vyšší územně samosprávný celek.
Vypovídací právo obce.
Za specifických okolností, které předjímalo tehdejší obecní zřízení, měla obec právo vypovědět určitou osobu ze své obce. Nesmělo se však jednat o osobu s domovským právem, která nemohla být ani vypovězena ani vyhoštěna. Vypovědět tak bylo možno jen „společníka obce“ a nebo „přespolního“.
Důvodem k vyhoštění byly dvě skutečnosti a to, že jít o osobu, která nemá domovské právo vůbec a nebyla s to prokázat, že usilovala o vydání domovského práva v některé obci Rakousku, resp. v Československu anebo pokud by osoba žebrala na veřejných místech, obtěžovala žebráckými dopisy či žebráckými návštěvami v bytech v takovém rozsahu, že žebrání nebylo možné pokládat za ojedinělý případ. Přespolní osoby bylo možné vypovědět i tehdy, pokud budily veřejné pohoršení, zejména byly odsouzeny pro krádež, zpronevěru, podvod, lichvu nebo maření exekuce. Veřejné pohoršení však mohlo způsobit rovněž časté veřejné opilství.
Vypovězení z obce bylo dočasné povahy a podle judikatury smělo trvat nejdéle tři roky. Pokud by se osoba do obce předčasně vrátila, znamenalo to přestupek podle tehdejšího trestního zákona. O vyhoštění rozhodovalo obecní zastupitelstvo podle tehdejšího obecního zřízení. Vypovězení z obce muselo být odůvodněno a osoba musela být poučena o odvolacím právu. Výkon rozhodnutí byl svěřen policejním orgánům.
Použitelnost domovského práva v současnosti
Domovské právo zmizelo z českého právního řádu k 1. lednu 1949, kdy nabyl účinnosti zákon č. 174/1948 Sb., o zrušení domovského práva. Od roku 1989 se český právní řád navrací ke svým kořenům. Domovské právo však nebylo v Československu znovu zavedeno, klíčovým pojmem se místo něj stal pojem občanství.
Občan má v současnosti vztah k České republice coby „domovskému státu“ a Evropské unii, jehož výrazem jsou české státní občanství a občanství EU. Popisovanou roli „domovské obce“ na sebe převzal stát. Stát je dnes garantem sociálního zabezpečení, tedy oblasti, která se nejvíce podobá zmíněnému „chudinskému zaopatření“, které vykonávaly obce. Za primární je považován vztah jednotlivce ke státu a nikoliv vztah jednotlivce k obci. Obecní samospráva je sice ústavně zaručeným právem, avšak nelze z něj vyvodit přímý vztah osoby ke své domovské obci. Institut domovského práva (jako souhrn práv a povinností občana domovské obce vůči této obci) je tak v dnešních podmínkách překonaný. K podobné změně vztahu od domovské obce ke státu došlo i v sousedním Rakousku a Spolkové republice Německo v souvislosti se změnou právního myšlení po roce 1945. Původní koncepce domovské obce se udržela ve Švýcarsku, kde ve změněné podobě dodnes funguje.
Obsah institutu domovského práva však může i dnes k mnohému inspirovat. Současné právní úpravě chybí mimo jiné možnost refundovat finanční prostředky, které města a obce použijí pro osoby bez trvalého pobytu na jejich území. Snad každá obec v České republice by uvítala, pokud by příspěvek z rozpočtového určení daní byl vztažen na faktický pobyt občana a nikoliv na jeho trvalý pobyt jako dnes. V tomto ohledu je úprava domovského práva velmi zajímavá, neboť obsahuje možnost refundace vynaložených nákladů obcím pobytu, které uhradí domovské obce.
Pokusit se znovu oživit institut domovského práva, je v současných podmínkách nerealistické. Na druhou stranu je ale zjevné, že města a obce nedosahují u svých občanů takové vážnosti, které by měly mít. Tato skutečnost je jistě spjata se čtyřicet let trvající absencí samosprávy jako takové a podřazení měst a obcí na pouhou prodlouženou ruku státu.

Mgr. Miroslava Sobková
odd. legislativně-právní kanceláře Svazu měst a obcí

Zdroj: http://www.smocr.cz/cz/oblasti-cinnosti/bezpecnost/domovske-pravo.aspx

[ zpět ]

Vyhledávání



Přihlášení






Odkazy

 Petr Beitl

Poslanec PS PČR

 

blog.idnes.cz

ODS Jablonec nad Nisou, Komenského 23/7, 466 01 Jablonec nad Nisou
Tel.: 910 980 110, GSM: 603 489 934, E-mail: os.jablonec@ods.cz