2022

pátek 9. prosince


Liberecká ODS www.ods.cz napište nám

Aktuálně:

15.3.2022

NOVINKY ODS

Více ]

28.2.2022

NOVINKY ODS

Více ]

21.2.2022

NOVINKY ODS

Více ]

17.1.2022

NOVINKY ODS

Více ]

19.11.2021

NOVINKY ODS

Více ]

archiv novinek ]


Aktuality:


[ zpět ]

Dvacet pět let od Listopadu 1989

1.12.2014

 Celý komentář si můžete přečíst ZDE

Výročí Listopadu 1989 představuje konkrétní výzvu. Zřejmě vyvolá mnoho názorů, reakcí, diskusí a případně rozepří nejen o povaze této revoluce, ale také o povaze polistopadového vývoje. Je to zcela přirozené, neboť právě při výročí tohoto typu si můžeme uvědomit, jaká vzdálenost nás dělí od onoho „roku zázraků“, jak se proměnily naše osudy, co všechno jsme si mysleli a co jsme udělali v průběhu oněch 25 zajímavých let. Pro mladou generaci, která si už nemůže Listopad 1989 a polistopadové turbulence pamatovat, to naopak může znamenat podnět k vlastní interpretaci této hluboké změny, s níž se budou muset vyrovnat i pamětníci, k nimž patříme.
Stanislav Balík      Petr Fiala    Jiří Hanuš   František Mikš
Nebudeme v tomto stručném textu vystupovat v roli analytiků podrobně zkoumajících historické, politologické, ekonomické a kulturní aspekty společenského vývoje posledního čtvrtstoletí. Jde nám o jinou věc: jakožto společenství, které již přes dvacet let vytváří think-tank jistého typu, chceme poukázat na základní tendence, které jsou podle nás od roku 1989 určující, a poskytnout jistý orientační a výkladový rámec, který je založen na jasných ideových východiscích. Jsme si vědomi toho, si, že vyjádření tohoto typu musí být nutně zkratkovité, tezovité a nemůže poskytnout širší pohled na všechny důležité události, které se za posledních 25 let odehrály. Proto volíme následující formu: v několika bodech se chceme vyjádřit k tomu, co se nám zdá důležité k tomuto výročí zmínit nyní, z našeho aktuálního pohledu, pro naši současnost.
Někomu se možná bude zdát, že připomeneme známé skutečnosti. Činíme tak záměrně, i když se je pokusíme zformulovat novým způsobem. Jsme totiž názoru, že některé věci, které nám přijdou zřejmé, jsou v dnešní politické a společenské situaci relativizovány, na základě nepřesvědčivých argumentů zpochybňovány a v posledku vymazávány z kolektivního povědomí.

Mezinárodní kontext Listopadu
Nemůže být pochyb o tom, že události v roce 1989 v Československu měly širší evropský a světový kontext, kteří si tehdejší aktéři nemuseli (a často ani nemohli) uvědomovat. Jednalo se především o reformu Sovětského svazu, která se jejím organizátorům evidentně vymkla z rukou. Sovětský svaz již nebyl dále schopen, také v důsledku aktivní politiky USA a dalších západních zemí, reagovat na podněty, které přinášela moderní doba. Jeho zastaralý, nepružný a svobodě a pravdě nepřátelský systém nedokázal udržet poválečné bipolární rozdělení světa na svět tzv. socialismu a kapitalismu. Dalo by se též říci, že se tento komunistický systém rozložil v důsledku dvou základních faktorů: vedle zmíněného tlaku ze strany demokratických zemí to byla ideologická vyprázdněnost, s níž kdysi totalitní, tehdy již posttotalitní, ale stále nesvobodný režim vůbec nepočítal. Pro Československo a další sovětské satelity to znamenalo vynikající příležitost: využít rozkladu původně mocného a nyní spíše nemocného imperiálního pána regionu a osvobodit se z jeho područí, jež trvalo – zajisté v rozmanitých podobách a fázích – celých čtyřicet let.
Tato základní souvislost nikterak neumenšuje úlohu těch, kteří se doma této příležitosti chopili, tedy těch, kteří byli svými předlistopadovými aktivitami alespoň částečně připraveni na získání společenského kreditu při předání moci a pro vytváření společnosti ve svobodných podmínkách. Mezi těmito lidmi měl zcela oprávněně vynikající a nepominutelnou pozici Václav Havel se svým nejbližším okruhem spolupracovníků, kteří vytvořili tehdejší Občanské fórum jako nástroj společenské změny. Tento známý fakt připomínáme proto, že v prvních revolučních týdnech a vlastně i měsících nebylo vůbec jisté, že se vývoj bude ubírat rychlými kroky směrem ke standardní demokracii. Výrazný vliv měli „reformisté“, kteří se spíše ohlíželi zpět k roku 1968 s jeho demokratizačními náběhy, jež byly nepoužitelné ve změněné situaci v roce 1989. Dalo by se říci, že zvolením Václava Havla prezidentem byl poprvé překonán jistý „syndrom roku 1968“, reprezentovaný bývalým komunistickým funkcionářem Alexandrem Dubčekem. To je možné označit za hlubokou mentální změnu, kterou musela projít česká (a do jisté míry) i slovenská veřejnost, aby její touha po demokracii mohla být vůbec uskutečněna.
Šrámy na duši české společnosti
Dnes je těžké si představit, co všechno bylo třeba znovu vybudovat, přetvořit, napravit. Čtyřicet let komunismu se podepsalo na české společnosti více, než by nadšení reformátoři a lidé toužící po změnách v roce 1989 očekávali. Transformace se týkala všech oblastí života: politických institucí, práva, ekonomiky, kultury a náboženství. Všechny tyto oblasti byly buď paralyzovány v důsledku falešné ideologie a jí odpovídající praxe, nebo přinejmenším výrazně deformovány. Fungujících institucí, podniků a sdružení bylo pramálo – a stejně jako ty vznikající musely rychle hledat jak své tradice (pokud je měly), tak své místo a úlohu ve společnosti. Je jasné, že transformace se musela týkat základních liberálních svobod, a to jak politických, tak ekonomických.
Dnešní kritikové transformace a její „české cesty“ se samozřejmě nemusejí mýlit, pokud kritizují ten či onen reformní krok, konkrétní privatizační postup nebo nějaký politický zásah do státního a společenského mechanismu. Jsou však v neprávu, pokud si neuvědomí, že vývoj byl do jisté míry živelný v důsledku probuzené občanské aktivity, nikoli pouze důsledkem rozhodnutí tehdejší politické elity. Jsou v neprávu, pokud kritizují tehdejší liberální reformy s poukazem na světový „neoliberalismus“, který se stal jakýmsi terčem socialisticky smýšlejících intelektuálů až v pozdější době. Tehdejší reformy byly spíše klasicky liberální. Zachovávaly vliv státu v tradičních oblastech, nicméně vyháněly stát z oblastí, kde nemá co dělat – ze služeb, průmyslu, zemědělství… Mýlí se ti, kteří tehdejší reformy hodnotí jako celkově neúspěšné – pravý opak je pravdou.
Po bitvě je každý generálem; ale skutečností je, že až do roku 1989 se žádná země nemusela vyrovnávat se souběžnou transformací politické, společenské i ekonomické oblasti – tedy se situací, do níž byly postaveny země střední a východní Evropy. Podobnou zkušenost nenabízely ani jiho- a západoevropské země přecházející k demokracii z autoritativních režimů v sedmdesátých letech. Po rozpadu Československa se Česká republika rozvinula v demokracii se standardními institucemi a organizacemi, demokracii „plnou dobrých nápadů“ a občanských aktivit, která jistě nebyla bez chyb, nicméně poskytla nesrovnatelně více svobody a možností, než by to byl schopen učinit bývalý režim. Transformace se Československu a později České republice i přes dílčí neúspěchy a pochybení zdařila, což se dá dobře ukázat i při nutném srovnání s dalšími středoevropskými zeměmi a možná i ve světovém kontextu.
Rozdělení Československa
Hned v počátku této transformace přišla pro mnohé nečekaná obtíž v podobě slovenského nároku na vlastní stát. Není možné líčit všechny peripetie této klíčové události, je však možné konstatovat: slovenské požadavky a kritiky tehdejší podoby Československa tkvěly v nitru slovenské společnosti a měly hlubší historické kořeny. Tomuto vývoji zřejmě nebylo možné zabránit, protože se v něm zobrazily autentické názory a pocity, které se nedaly vyřešit sebelépe míněným ústupkem či politickým kompromisem. Patří ke zřejmě unikátním dějinným precedentům, že se Češi a Slováci dokázali rozejít v dobrém, vstřícně a v podstatě nekonfliktně. Nejenže se brzy ukázalo, že samostatné Slovensko je životaschopné podobně jako Česká republika, ale také zmizelo mnoho zbytečných negativních afektů mezi těmito dvěma národy. Dalo by se snad říci, že se nedosáhlo ideálu společného státu, ale nejlepšího možného politického řešení v dané situaci.
Proto považujeme za nutné ocenit ty české a slovenské politiky, kteří se zasloužili o důstojné rozdělení a spravedlivé vyrovnání. Kdo dnes pravidelně navštěvuje Slovenskou republiku, ten ví, že tehdejší rozhodnutí některých politických osobností jednat o rozdělení bylo nejen správné, ale jediné možné – dokazuje to ostatně i spokojenost Slováků s dosaženou formou státní samostatnosti. Jedině vedle sebe se historické rozdíly, infrastrukturní a politicko-kulturní diference, které by jinak představovaly permanentní zdroj konfliktů, mohly proměnit ve výhodu. A to se stalo, ku prospěchu obou národních společenství. Ukazuje se dnes také více než jasně, že hlasy těch, kteří malovali temné obrazy samostatné české a slovenské budoucnosti a očerňovali některé politiky ze zlovolného jednání a z rozbití „Masarykovy republiky“, se nezakládaly na střízlivém hodnocení tehdejší situace.

Nová politická kultura
K demokratické formě zřízení patří ideové střety, konkurence různých představ o společnosti a její budoucnosti. Nebo lépe: právě demokratická společenská forma tyto spory umožňuje a potřebuje. Vladimír Čermák správně připomínal, že polémos je s demokracií nerozlučitelně spojen – jakožto prostředek, který jedině dává životu smysl a dramatičnost. Jsou to na­opak nedemokracie, které polémos programově vylučují. Bylo proto naprosto nezbytné a správné, že se v polistopadové České republice vytvořily jak politické strany kopírující tradiční pravo-středo-levou ideologickou škálu, tak mnoho dalších stran a občanských hnutí s politickými aspiracemi. Jeden z největších výkonů v této oblasti uskutečnil Václav Klaus se svým týmem, když z velké části Občanského fóra vybudoval středopravicové uskupení – Občanskou demokratickou stranu –, čímž nahradil chybějící politický článek, který v českém prostředí scházel již od konce druhé světové války, kdy byl vytvořen redukovaný systém Národní fronty (či dokonce možná od vzniku tzv. první republiky, kdy byl pojem „pravice“ a „pravicový“ ve společenské nemilosti).
Bohužel, právě politické strany se v důsledku některých okolností ocitly v jisté nevýhodě. Trpěly již tím, že buď vznikaly či se obnovovaly na pozadí obecné neblahé zkušenosti s komunistickou stranou, která si uzurpovala moc v roce 1948 a vládla de facto sama až do rozhodujících okamžiků v roce 1989, kdy v důsledku společenského tlaku odvolala svou absurdní „vedoucí úlohu ve společnosti“. Trpěly také tím, že se jim nepodařilo získat masovou základnu, což se později ukázalo jako zásadní handicap, který má dnes potenciál celý polistopadový vývoj zvrátit či alespoň vychýlit. Destruktivně však působily také stále častěji se objevující postoje, zejména v intelektuálním prostředí, podle nichž bylo politické stranictví již překonanou ideologickou i organizační záležitostí, případně názory, že politici jsou lidé, kteří usilují pouze o svůj vlastní prospěch. Přidáme-li k tomu nedůvěru a automatické podezření vůči držitelům moci jako takové (v různých podobách), aktuálně živené anarchosyndikalistickými proudy, dostaneme se k příčinám dnešních politických problémů, které paradoxně mohou snadno skončit takovou koncentrací moci, jakou jsme nezažili celé čtvrtstoletí.
Názory problematizující stranictví a moc se do značné míry „usídlily“ v myslích té části obyvatelstva České republiky, u níž zesláblo přesvědčení, že ke svobodě je zapotřebí institucí, které ji garantují. Jistě, tyto názory nebyly a nejsou českou doménou, ale zobrazují hlubší trendy, které se týkají vývoje celé západní civilizace. Ideové střety i v této oblasti nabraly na síle, když se projevily rozpory mezi dvěma nejvýznamnějšími politiky 90. let, totiž Václavem Havlem a Václavem Klausem. Jejich spory, které se postupně začaly media­lizovat, se týkaly role politického stranictví, politické praxe, významu a vůbec chápání občanské společnosti a vývoje Evropské unie, ale též různých interpretací polistopadového vývoje (Havlův rudolfínský projev), a postupně se vyhrotily natolik, že se staly symbolickými pozicemi, kolem nichž se začali soustřeďovat jejich názoroví stoupenci. Tak se v českých zemích nešťastně petrifikovaly jakési dva ideové intelektuální bloky, ­jejichž nesmiřitelnost a neochota ke kompromisům přetrvává dodnes a do jisté míry ovlivňuje a zatěžuje společenskou atmosféru.
Jakkoli by oba bloky měly být schopné nalézt minimálního společného jmenovatele, jímž je touha po svobodě člověka-občana, jejich vzájemná rivalita (leckdy důvodná a pochopitelná) ale vytváří půdu pro faktickou eliminaci onoho minimálního společného základu. Ne nadarmo se vkrádají myšlenky na někdejší nesmiřitelné politické a ideologické rivaly první republiky, kteří měli spoustu času si vše vyříkat ať už v nacistických či bolševických pracovních táborech, k jejichž vzestupu, jakkoli neúmyslně, napomohli. Ano, i dnes se nepřítel demokracie a individuální svobody začíná formovat mimo diskurs tohoto viditelného polistopadového střetu. Na základě dějinné zkušenosti bychom měli být schopni včas toto nebezpečí rozpoznat a společně se mu postavit. 

Směřování na západ
Listopad 1989 znamenal zásadní změnu v zahraničněpolitickém směřování Československa a posléze České republiky. Prozápadní orientace české politiky, která měla oporu v tisíciletém vývoji českého státu, byla znovu umožněna. Heslo „zpět do Evropy“ vyslovené na počátku transformace přirozeně znamenalo nejen možnost cestovat a poznávat dříve zakázaný „kapitalistický“ svět, ale také přiklonění se k institucím, které Západ reprezentovaly – tehdy především k ­NATO a Evropským společenstvím, brzy proměněným v Evropskou unii. Přirozené bylo rovněž vytvoření řady vazeb na jednotlivé evropské státy, především na znovusjednocené Německo a vůbec geograficky blízké země, ale také – v politické rovině – velmi silně na USA jako garanta bezpečnosti evropského prostoru. Začlenění do euroatlantických bezpečnostních a evropských politicko-hospodářských struktur bylo nejen přirozené, ale jedině možné – neexistovala smyslu­plná alternativa.
Je ovšem nepopiratelnou skutečností, že rozpadem SSSR se změnil také Západ, nejen takzvaný východní blok. I jeho instituce se začaly proměňovat. Pokud sledujeme celý polistopadový vývoj až do dnešních dnů, je zřejmé, že ne všechny změny, k nimž v západní Evropě došlo, byly pozitivní. To se týká především intenzivně budovaných struktur Evropské unie, do nichž se čeští občané začlenili prostřednictvím celonárodního referenda. Unijní společenství se ovšem v průběhu let zásadně transformovalo, a to ve třech, často protichůdných a problematických směrech. Byl prohlouben integrační proces, čímž se oslabila role a význam národního státu; neustálým rozšiřováním počtu členů a dalšími formami „přičlenění“ se unijní agenda rozmělnila a původní idea svobodného prostoru se transformovala – nehledě k tomu, že měla a má jisté (geo)politické důsledky, zejména na hranicích Evropy. A v neposlední řadě se v rámci EU stále více projevovala „evropanská ideologie“, která byla a dosud je ve znamení politické korektnosti, genderové rovnosti, radikálních environmentalistických tendencí a představy, že je možné vytvořit sjednocenou Evropu (a vlastně i nového evropského člověka) na bázi stále nových nařízení a norem, jež ve svém důsledku podvazují aktivity občanů členských států.

Pokud tedy můžeme mluvit o jistém polistopadovém vystřízlivění z ideálů, pak se týká především této oblasti. Cesta do Evropy, která neměla alternativu, se proměnila v politickou realitu „stýkání a potýkání“ s Evropou unijní, jejíž politická reprezentace vytváří stále nové a mnohdy zbytečné problémy, s nimiž se musejí konfrontovat všichni, kterým leží na srdci základní ideové hodnoty roku 1989 – politická a občanská svoboda, nezávislý národní stát a tržní hospodářství bez přílišných omezení.
Proměny polistopadové společnosti
Pro skutečnou revoluci platí, že se dotkne všech oblastí sociálního života jednotlivců a do značné míry i jejich osobního života. Znamená změnu vlastnictví a proměnu sociální stratifikace. Znamená řešení otázky, do jaké míry je možné navazovat na demokratické tradice země, když se mezitím vystřídaly dvě až tři generace poznamenané socialistickým utopickým experimentem. Znamená diskuse o tom, co vlastně tvoří jádro demokratického vládnutí a do jaké míry se nešvary komunistického politického náboženství dotkly všech občanů, byť s rozdílnou intenzitou. Znamená vážně vedenou debatu o ústavě a dalších zákonech, které vytvářejí přiměřeně průhledné a všem srozumitelné právní prostředí. Znamená to pozvat do těchto diskusí s odvahou všechny, kteří o ni mají zájem. V konkrétním případě to též znamenalo vytvoření prostoru pro sdílení, prostoru pro možnost řešení problémů, které se s železnou pravidelností objevovaly. Znamenalo to pro všechny, kdo to mysleli vážně s demokracií, aby hledali platformy, kde by byly diskuse o celospolečenských tématech nejen uskutečnitelné, ale měly též – podle své relevance – možnost uplatnění. Pro celý polistopadový vývoj je charakteristický a do jisté míry pro českou společnost typický vznik osvětových a výchovných institucí, novin a časopisů, občanských sdružení a spolků, kulturních a tělovýchovných organizací, na jejichž bázi bylo možné diskutovat, ale také orientovat a vychovávat „pro demokracii“ nastupující talenty. Považujeme za dar, kterého se nám dostalo prostřednictvím Listopadu, že jsme se mohli účastnit vytváření jednoho z takových „prostorů svobody“ – Centra pro studium demokracie a kultury (CDK), které ve spolupráci s dalšími organizacemi napomohlo vybudovat síť vztahů, především u konzervativněji naladěných přemýšlejících lidí, a tím svým dílem přispělo k šíření svobody a demokratických principů.
Polistopadové změny znamenaly i hlubší a někdy nelehkou proměnu tradičních institucí, jako jsou školy, církve či nejrůznější zájmové, vzdělávací či kulturní spolky a sdružení. Nově nabytá svoboda vtrhla s obrovskou razancí do oblasti kultury a mnozí si s touto pluralitou a pestrostí zpočátku nevěděli rady. Stejně jako v politice přinesla mnoho pozitivního a hodnotného, ale současně odhalila i to špatné, zvláště bylo-li na kulturu pohlíženo pouze prizmatem zisku a podbízení se špatnému vkusu. I zde je však třeba dávat pozor, abychom s pověstnou vaničkou „nevylili i dítě“. Obrovský rozmach tzv. vysoké kultury, k němuž došlo po roce 1989, je sice občas skryt pod záplavou nejrůznější průměrné či podprůměrné produkce, ale nepochybně patříme mezi kulturně velmi vyspělé národy a máme být na co hrdi. Pouze bychom měli lépe umět to kvalitní zprostředkovat široké veřejnosti a naši kulturu cíleně a úspěšně prezentovat v zahraničí.
Jsme přesvědčeni, že tzv. vysoká kultura neoddě­litelně ke kvalitnímu a hodnotnému životu patří. A také že světu, v němž žijeme a jejž utváříme, nelze porozumět na základě pouhé (byť seberacionálnější) analýzy nejrůznějších zájmů, ať již ekonomických, mocenských či jiných. O nezbytnosti plodné provázanosti kulturní a politické sféry jsme na stranách našich časopisů mnohokrát psali a tento cíl je také od počátku „vetkán“ do stanov Centra pro studium demokracie a kultury. Proto také jedním z hlavních úkolů CDK vždy bylo prosazovat komunikaci mezi politickou a kulturní oblastí, usilovat o posílení politické kultury, a to v úzkém i širším slova smyslu. Od počátku jsme se snažili připomínat nezastupitelnost křesťanských hodnot, jež byly a stále jsou pro utváření hodnotového žebříčku člověka v našem kulturním a civilizačním okruhu klíčové, lhostejno zda je, či není praktikujícím křesťanem.
Role Církve
Pokud jde o církve a nejrůznější náboženské společnosti, rovněž ony prošly po Listopadu 1989 hlubokými změnami, což lze nejlépe ukázat na příkladu římskokatolické církve, jež je v České republice nejpočetnější. Katolíci patřili za komunismu k „občanům druhé kategorie“, ale to se po roce 1989 zcela zásadně a pozitivně změnilo. Začaly se obnovovat církevní instituce, řády a kongregace, případně náboženské spolky, které před rokem 1948 tvořily součást toho, co dostalo název občanská společnost. Církev v popřevratovém období teprve shledala skutečnou míru svého poškození a naznala, že její obnova se nebude počítat na měsíce, ale na roky, ba desetiletí – zejména z toho důvodu, že státní ateismus způsobil škody nejen církevním strukturám jako takovým, ale především kulturnímu podhoubí, které tyto struktury spoluvytvářely. Na celou škálu aktivit se ani navázat z důvodu evidentní diskontinuity nedalo. Přitom se církev musela potýkat i s řadou vnitřních problémů (otázka tzv. skryté církve, obsazení biskupství a farností, otázka ­spolupracovníků StB z církevních řad, polarizace církve mezi reformisty a konzervativci atd.). Je tudíž pochopitelné, že se všechny komplikované záležitosti jen pomalu dostávaly do standardizované a celkově přijatelné podoby. Scházeli schopní lidé a na druhé straně ne všichni schopní byli přizváni ke koncepčním pokusům zformulovat celocírkevní program obnovy.
 
Přesto i v této oblasti se dá konstatovat, že v průběhu 90. let – také za značné finanční pomoci západních náboženských nadací a institucí – se církev postupně vzpamatovala a při všech obtížích obnovila své napojení na světová náboženská centra a její intelektuální potenciál postupně vzrostl spolu s možnostmi, jaké nabízela svobodná společnost. Uvedený příklad může sloužit k demonstraci toho, jak transformace jisté společenské instituce byla složitá a vnějškově i vnitřně komplikovaná. Podobně jako i v jiných oblastech se přes všechny překážky také církev díky listopadové revoluci stala standardní součástí české společnosti a svou nabídkou spoluvytváří hodnotově zakotvenou společnost, která si i jejím prostřednictvím může být vědoma svých kořenů.
Lépe nebylo
I uvedený příklad dosvědčuje, jakými komplikacemi museli projít všichni občané Československa, kteří se nejprve na náměstích podzimu 1989 a posléze v jarních svobodných volbách v roce 1990 rozhodli pro demokracii se všemi jejími silnými i slabými stránkami. Ukazuje obtíže, které přináší svoboda. Jednou z nich je skutečnost, že musíme přát svobodu i těm, kteří si ji představují jinak než my, lidem s jinými politickými, ekonomickými a náboženskými názory. Polistopadová svoboda rovněž znamenala sice principiální a správné strukturní změny, nezajistila a nemohla zajistit štěstí pro všechny. Tuto utopii ponechala komunistům, protože ti po roce 1989 zvolili zcela jinou (a nutno podotknout, že překvapivě úspěšnou) strategii – namísto utopických projektů předkládají konkrétní návrhy změn při tvrdé kritice stávajících poměrů a nedostatků. Dlužno ovšem podotknout, že utopii o zajištění štěstí pro všechny nabízejí našim občanům i další – nejen komunističtí – nepřátelé svobody.
Svoboda prosazená a postupně institučně prosazovaná v roce 1989 a po něm nemohla sama o sobě a ihned způsobit hospodářský blahobyt. Pro mnoho lidí znamenala revoluce změnu života, proměnu životního stylu a priorit, střídání či na dlouhou dobu ztrátu zaměstnání, hledání nových příležitostí a možností, často také ztrátu mnoha ideálů, v jejichž uskutečnění doufali. Nelze také zakrývat, že ve společnosti mravně a morálně devastované po mnoho desetiletí se vyskytli lidé, pro něž se stala nově nabytá svoboda pouze příležitostí k vlastnímu obohacení a neetickému jednání, přičemž tito lidé zneužili i nově zřizovaných či obnovovaných institucí. Nezřídka šlo přitom o osoby tak či onak spojené s odstraňovaným režimem. Ne vše z negativních jevů ale lze vztáhnout na revoluci a zmíněné porevoluční změny. Některé problémy již přinesly prostě nové dramatické dějiny v průběhu posledního čtvrtstoletí. Všechny negativní jevy – a to se nám zdá velice důležité – také nemohou překrýt zcela podstatný fakt: Česká republika je po Listopadu 1989 demokratickou zemí, v níž lidé mohou žít ve svobodě a prosperitě. Její zásadní směřování přišlo se změnami nastartovanými Listopadem a tato orientace je principiálně správná.
Život nemá a nesmí být redukován pouze na ekonomický rozměr. Přesto, zůstaneme-li na moment pouze u něj, i tak platí, že blahobyt, který česká společnost v posledních letech a desetiletích prožívá, je historicky výjimečný. Tak dobře, jak se máme nyní, se neměla žádná z generací našich předků. Není to samozřejmé a banální konstatování, z dějin dobře známe výrazné regresy. Blahobyt, v němž žijeme, ale dokázal zatemnit vzpomínky na minulost, takže vzniká a mnohdy je i šikovně živen dojem, že dřív bylo lépe. Nebylo!
Odkaz Listopadu bychom tedy mohli vyjádřit těmito pěti tezemi:
–   Volba svobody osobní a politické i se všemi riziky, které přináší. Odlišení a oddělení mocí zákonodárné, výkonné a soudní, kontrola některých z nich skrze pravidelné volby; vydělení médií ze státního vlivu.
–   Volba hospodářské svobody s tržními principy vedoucími k rostoucímu blahobytu.
–   Volba prozápadní orientace při zachování národní suverenity a koncepce národního státu, intelektuálně vybudovaného v 19. století a prosazeného v roce 1918.
–   Volba rozhodnutí pro stálou obnovu politických institucí demokratického státu, které tuto nabytou svobodu zaručují.
–   Volba obnovy politiky nejen jakožto služby občanům, ale jako základního demokratického zastupitelského prostředku s možností jasného ideového vymezení.
V těchto pěti programových větách tkví pravděpodobně esence toho, o co šlo v Listopadu 1989 a co tvoří základ, o jehož aktuálnosti, zranitelnosti a přitom určité trvalosti nepochybujeme. Tvoří totiž samotnou páteř demokratického státu, která je dnes ohrožována mnoha nebezpečími – vnějšími 
i vnitřními:
–   Proti volbě osobní a společenské svobody stojí občasné prosakování soudní moci do moci výkonné, snahy o naprostou separaci nejen soudní, ale i represivní moci státu od občanské kontroly, náznaky kriminalizace politického jednání a rozhodování ve veřejných institucích, stále zřetelnější nedůvěra k lidem projevující se snahou vše kontrolovat a regulovat a v poslední době též opět výrazné prolnutí mediální a politické sféry.
–   Proti volbě hospodářské svobody stojí špatně pochopená solidarita, která se projevuje rozličným „hospodářsko-sociálním inženýrstvím“, ale také stále zřetelnějšími regulacemi, legislativou, která má řídit každý okamžik našeho života, a všemožnými překážkami pro lidskou aktivitu. Otevřené volání po řízení a plánování hospodářství, občas i ze strany velkých podnikatelů, působí dojmem, že jsme zapomněli na nefunkčnost předlistopadového hospodářství a neprůchodnost „třetích“ cest.
–   Proti volbě prozápadní orientace se často staví omezování národní suverenity, jako by tyto dvě volby nebyly v historii Evropy a našeho návratu do ní úzce provázány.
–   Proti volbě stálé obnovy institucí stojí důraz na kritiku institucí, která se spojena s iracionálním odporem proti politickým organizacím a proti politice a moci vůbec.
–   Proti volbě zastupitelského systému a jasným ideo­vým vymezením stojí tendence k různým „přímým“, neideovým a nekonfliktním politickým řešením, které demokratický parlamentní systém oslabují – dobrým příkladem pro tuto problematickou tendenci je obdiv k „efektivnímu řízení“ politiky a společnosti nebo z jiného hlediska například nedávno zavedená přímá volba prezidenta.
Listopad ovšem přinesl ještě jednu nezanedbatelnou skutečnost a pozitivní zkušenost, ke které se můžeme a musíme stále vracet. Z hlediska současných relativistů listopadového odkazu a novodobých normalizátorů jde vlastně o provokaci. Vědomí, že je možné uskutečnit změny, v něž už málokdo doufal. Naději, že „vláda věcí tvých k tobě se navrátí, ó lide, navrátí“, jak zněla slova písně, kterou zpívali lidé spolu s Martou Kubišovou na náměstích v roce 1989. Přesvědčení, že svoboda stojí za námahu i odříkání. Tento odkaz je pro nás natolik cenný, že se domníváme, že za ním není možné pouze pasivně stát, ale že o něj musíme znovu a znovu bojovat.
Revue Politika 11/2014

 

Stanislav Balík, Petr Fiala, Jiří Hanuš, František Mikš

[ zpět ]

Vyhledávání



Přihlášení






Odkazy

 Petr Beitl

Poslanec PS PČR

 

blog.idnes.cz

ODS Jablonec nad Nisou, Komenského 23/7, 466 01 Jablonec nad Nisou
Tel.: 910 980 110, GSM: 603 489 934, E-mail: os.jablonec@ods.cz