[ zpět ]

Komunistická éra byla hnusná

28.5.2011

Komunistická éra byla hnusná.

Tu a tam stále ještě zaslechneme, že za socialismu vlastně nebylo tak zle. Všichni měli práci, bydlení, zadarmo doktora, školu... Že se nikam nesmělo? No bóže,když nejezdil nikdo, tak nás nemuselo mrzet, že sedíme doma na zadku. A na ty mandarinky před Vánoci člověk tu frontu taky vystál celkem bez potíží. A tak u Majorů Zemanů, Chlapců a chlapů, Žen za pultem a podobných perel vzpomínáme na dobu, kdy jsme se měli všichni tak nějak stejně. Měli jsme stejná auta, stejné sedačky v obýváku, stejně mizerný výběr v sámošce, stejně směšný plat. Nikdo nikomu nezáviděl, protože neměl co.

Ta doba byla hnusná. Začalo to už ve školce. Pejska nikdo nenakreslil, zato tank s rudou hvězdou šel bravurně. Sousloví jako „jaderná hrozba“ či „závody ve zbrojení“ byla heslem dne. Po chodbách visely nástěnky s atomovými hřiby a čísly, kolik jedna jaderná puma zničí domů a zabije dětí a kolik by se za její cenu postavilo škol a nemocnic. Rok co rok jsme si zkoušeli plynové masky a účastnili se pochodových cvičení. A i když na tu buzeraci vzpomínáme s úsměvem a každý má v zásobě nějakou veselou historku, dovedete si představit, jak by vám bylo, kdyby takhle někdo strašil vaše děti dnes?

Odmítnout oslavu února? To nepřipadalo v úvahu. Za normalizace už nešlo o život, ale nikdy jste nevěděli, kdo vás kde napráská, na koho si dát pozor. Každá blbost mohla znamenat škraloup na kádrovém posudku, který zavíral cestu ke studiu, slušné práci, důstojnému zacházení. Režim nutil člověka skrývat myšlenky, přesvědčení, víru. Rodiče trestal na dětech, aby se lidi víc báli.

Fronty se stály nejen na mandarinky a nejen o Vánocích. I když na Vánoce to bylo největší maso. Jako děti jsme šly rovnou ze školy s aktovkami na zádech stoupnout si do fronty - i když jsme neměly ponětí, na co. Když se maminky vrátily z práce, vystřídaly nás. Nikdy nevěděly, co dostanou a jestli na ně vůbec vyjde řada. Smlouvaly se zelinářem, aby jim místo tří banánů dal čtyři, vždyť děti mají dvě. Na nábytek byly pořadníky a člověk dopředu netušil, co mu přivezou. Když do prodejny Kovomatu měli přivézt ledničky, lidi nocovali před krámem ve spacáku.

Ideologická masáž a buzerace byly všudypřítomné. Lidi na sebe byli neurvalí, kdo měl nějakou moc nad druhými (i kdyby šlo o prodavačku, která rozhodne, jestli ta játra zpod pultu vyndá nebo ne), choval se povýšeně a sprostě. Kdyby s vámi dneska mluvil lékař tak, jako v Nemocnici na kraji města milovaný doktor Štrosmajer, budete si na něj právem stěžovat.

Úplatky byly běžné na všech úrovních života - od kafe pro sestřičku až po desetitisícové "tlačenky“ různým komisím. Podle hesla „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ si lidi bez výčitek brali z eráru co šlo, ale pracovat na něj se jim nechtělo. Nic pořádně nefungovalo, všude vládnul šlendrián a lajdáctví.

Jen si vzpomeňte, jak se nám všem ulevilo, když to nakonec prasklo. Jaká zavládla euforie, jak rychle a ochotně jsme tu tíhu ze sebe shazovali. Byla to nádhera. A i když jsme měli růžové brýle, které nám rychle spadly, zaplaťpánbůh za to, jak dneska žijeme. Protože navzdory všem průšvihům, korupci, zločinům, krizi a kdovíčemu ještě se máme hrozně dobře. Mnohem líp, než jsme se měli před dvaadvaceti lety. A kdo tvrdí opak, je buď hlupák, nebo trpí ztrátou paměti...

.

[ zpět ]