2020

9. srpna


Liberecká ODS www.ods.cz napište nám

Aktuálně:

14.5.2020

Vyzýváme vládu k předložení návrhu na vyrovnání finančních výpadků do územních rozpočtů obcí a krajů

Více ]

13.5.2020

Zákon o veřejných zakázkách je Babišovo Palermo

Více ]

29.4.2020

Navrhujeme koncepční a dlouhodobou pomoc ekonomice

Více ]

28.4.2020

Petr Fiala: Ukazujeme odpovědnost, navzdory vládní neschopnosti podpoříme prodloužení nouzového stavu o týden

Více ]

23.4.2020

Soud potvrdil, ze vláda jedná chaoticky a nezákonně. Lidé musejí mít právní jistotu i v nouzovém stavu

Více ]

archiv novinek ]


Aktuality:


[ zpět ]

Lékaři škodí především sami sobě

5.1.2011

- o tom, že akce „Děkujeme, odcházíme“ je dryáčnickým aktem, nehodným etiky skutečného lékaře - pokud je tedy tato myšlena vážně. A také o tom, že řešení by nemuselo být nijak obtížné.

Při startu akce „Děkujeme, odcházíme“ jsem se zastyděla, že jsem neadaptabilní tupec. Za své vzdělání a praxi se sice nestydím, ale co tam máme dál? Anglicky umím tak, že bych se snad vyrovnala tříletému, ve světlých chvilkách možná i pětiletému Londýňánkovi (jeden tříletý do mě kdysi vrazil v Hyde Parku – koukl se pak na mě nahoru a absolutně neodolatelně vyřkl omluvu: „ŠORRY“). Německy se umím zeptat, kolik je hodin a z ruštiny mi utkvěly samé blbosti – jako třeba to, že sedmý pád s Leninem je „s Leninym“ anebo že v zimě můžeme „kataťsja na kaňkach“, což je mi houby platné, protože bruslím jen z donucení. Umím asi padesát slov francouzsky (nejraději říkám „huitres“) a počítat arabsky do dvaceti devíti. Jsem nesmyslně konzervativní, líbí se mi česká vlajka, slzím při hymně a kdybych odsud odešla, usoužila bych se steskem po Modrém dole v Krkonoších. Kromě toho tu mám některé (zcela zanedbatelné, páni doktoři) vazby citové a ačkoliv jsem neadaptabilní tupec, tak ku podivu i majetkové. Chválabohu, že nejsem doktorka, říkala jsem si tehdy – třeba by se čekalo, že bez problémů půjdu za prací do zahraničí, když mě tady tak utiskují a já bych se tu místo toho dojímala při večerním pohledu od Národního divadla na Karlův most a Hrad.

Nosná myšlenka kampaně – „Náš exodus, váš exitus“ – mi připadala odporná, protože lékaři jí půl roku děsili především staré a nemocné lidi, a to je tedy dost ubohé. Navíc vyhrožování smrtí nepatří do civilizované společnosti ani v kampaňovitém slova smyslu. Nicméně uvěřila jsem. Uvěřila jsem, že lékaři jsou jiní než já, bez problémů mohou odejít, nechat tu své závazky citové i majetkové, přesídlit rodiny či se od nich odloučit a bez problémů se prosadí někde v Německu či Británii. Až později se ukázalo, že to je celé jen taková šibeniční legrace a že vyhrožování smrtí pacientů je jen součástí pitomé kampaně – že lékaři odejít nechtějí, jen si chtějí vydupat něco, co bychom jim nakonec my všichni neradi zaplatili. Napsala jsem na toto téma blog, jehož diskuse byla pro mě místy hodně zajímavá. Překulil se rok, tématu odchodu lékařů je plný internet a první lékaři berou své výpovědi zpět. Hlavou se honí otázky. A není se co divit. Náš exodus, váš exitus... Lékaři vyhrožují svým pacientům smrtí – jestli toto ne, tak CO už je za hranicí etiky lékařského stavu?

 

Obvyklým argumentem vyhrožujících lékařů je to, že požadavky této protestní akce jsou oprávněné – lékaři jsou elitou národa (1), stát si neváží jejich studia a práce, při níž mají obrovskou zodpovědnost za životy lidí (2) a jsou trvale špatně ohodnoceni (3)...

1) Jsou lékaři elitou národa?

Můj pradědeček měl šest dětí. Umínil si, že každé bude hrát alespoň na jeden hudební nástroj a vyučí se, aby mělo zajištěný život. Povedlo se. Vyučili se všichni a hráli také všichni. Většina z pradědečkových dětí dokonce pracovala na dráze – byli pod penzí, jako jedni z mála měli zajištěn i důchod. A všichni se vždycky v sobotu usadili na dvorku, spustili kutálku a sousedi k nim chodili tancovat. TEHDY platilo, že elitou každého městečka jsou farář, učitel a doktor. Tehdy, když se mému dědečkovi a jeho sourozencům dostalo obrovského vzdělání – byli vyučeni.

Čas oponou trhnul a změněn svět. Absolvování učebního oboru je dnes nejnižším, nikoliv nadstandardním typem vzdělání. Maturitu má každý druhý a absolutorium vysoké školy také není takovým zázrakem, jako v dobách, kdy symbolem vzdělanosti a často jejím jediným nositelem v městečku byli farář, učitel a doktor. V každém větším domě ve městě dnes najdete pět jaderných fyziků, dva architekty, čtyři chemiky, jednoho astronoma, pět učitelek a půlku učitele, dva matematiky a čtyři doktory. Faráře – bohužel – jen v každém stém takovém domě. Kdo z nich je elitou? Všichni vysokoškoláci? Nebo všichni doktoři a z ostatních vysokoškoláků jen ti, kteří neberou úplatky, netlučou ženu a děti a neopíjejí se po nocích? Je vysokoškolský diplom nutnou podmínkou k příslušnosti k elitě – v případě ne-medicínského diplomu ale ne zcela dostačující podmínkou? Jsou-li lékaři elitou en bloc (jak se nám snaží říci), jak si mám srovnat v hlavě, že elitou národa je i ten doktor, který jel opilý v autě a v areálu nemocnice srazil dítě? A proč není elitou můj truhlář, který pracuje přesně, pečlivě, za slušnou cenu – a vždycky dodrží dané slovo? Je vstupenkou mezi elitu vzdělání (a ještě jen jeden jeho typ) BEZ OHLEDU NA CHARAKTEROVÉ VLASTNOSTI JEDINCE? A skutečně si lékaři myslí, že jejich vzdělání je tak výjimečné? Že vystudovat jadernou fyziku je lehčí?

Jak někdo může tvrdit, že elitou národa je CELÝ profesní stav? Máme přes čtyřicet tisíc lékařů. Jsou VŠICHNI poctiví, slušní, čestní, maximálně vzdělaní, šikovní? Jsou skutečně všichni elitními lékaři? Nikdo z nich nikdy nevzal úplatek, nikdo se nenechal pozvat na seminář farmaceutickou firmou a nepředepisoval pak přednostně její léky? Nikdo z lékařů nevede nemocnici a nenechal se tam uplatit dodavatelem, aby koupil jeho CT o pár milionů dráž?

Promiňte, ale pro mě je takové vidění světa absurdní. Neslušnost, lenost, snížená sociální inteligence, bezcharakternost, nemravnost jsou rovnoměrně zastoupeny v celé populaci, u všech profesních skupin. Není důvod se domnívat, že by se lékařskému stavu tyto vlastnosti vyhnuly – ale je zjevné, že jejich nositel nemůže být příslušníkem ELITY... To samozřejmě neznamená, že mnozí lékaři příslušníky elity nejsou. Koncem osmdesátých let jsem psala reportáž do Mladého světa. Byla o neonatologickém oddělení jedné přední pražské nemocnice. Tehdy tam nastoupil mladý lékař, který je dnes primářem. Stála jsem tehdy v úžasu nad prací lidí na tomto oddělení – a z doslechu vím, že bych ve stejném úžasu setrvala i dnes. Elitou je jistě i střešovický neurochirurg dr. Beneš (ku příkladu), ale jsou jí i lékaři, kteří nedrží ruku na našich životech. Pro mě je příslušníkem elity moje zubařka, která v mé rodině kdysi udělala jedno zcela zásadní rozhodnutí, protože viděla, že bez rázného zásahu zvenčí k tomu rozhodnutí nikdy nedojde – a já jsem jí za to dodnes vděčná. Ale je jí i naše obvodní lékařka (a že jsem jich zažila) – elitní lékař nad vámi nemusí stát se skalpelem v ruce a přístrojem za dvacet milionů za zády...

2) Náročnost studia, zodpovědnost za životy

- jsou oblíbenou mantrou protestujících lékařů. Za sebe říkám, že mě náročnost medicíny nedojímá – jsem přesvědčena o tom, že kdybych měla pro ten obor dispozici (jako že ji nemám), vystudovala bych ji taky. Stát před tím studiem v úžasu samozřejmě můžeme – ale úplně stejně, jako můžeme stát v úžasu nad tím, že někdo dokáže vystudovat kvantovou mechaniku, konstrukci pozemních staveb anebo organickou chemii a dalších padesát těžkých oborů.

Jinou věcí je obdiv ke schopnosti být lékařem. Tato schopnost je jistě unikátní, ale je unikátní pro daný obor. Stejně unikátní je schopnost vyprojektovat Zvíkovský most nebo budovu opery v Sydney či pilotovat dopravní letadlo. Je to všechno hezké, ale bez dispozice k oboru se nelze věnovat ničemu – u pilota je také poněkud nadbytečný obdiv k tomu, že se nebojí ani na čtvrtém špriclíku zahradního žebříku.

A zodpovědnost za životy? Jistě, ale to k mnoha odvětvím medicíny prostě patří. K obvodnímu lékaři či zubaři určitě méně než k neurochirurgii nebo oboru spolublogera Jana Bradny, ale lékaři nejsou jediní, na nichž toto břímě leží. Stejnou zodpovědnost za životy má i zdravotní sestra, operátor jaderné elektrárny, architekt každého mostu, kostela či sportovní haly nebo strojvůdce vlaku se třemi stovkami lidí za zády. Můj dědeček měl tuto zodpovědnost také. Celý život řídil lokomotivy osobních vlaků plných lidí. V zimě, v létě se žhoucím kotlem vedle sebe a pálícím sluníčkem nad hlavou, v neustálém randálu čoudícího černého oře. Unavený, odpočatý, při krátkých jízdách, ale i při turnusech, kdy jel tři sta kilometrů, v nádražácké noclehárně se na pár hodin natáhl a nad ránem jel zase tři sta kilometrů zpátky. Měl tu práci strašně rád a věděl, že zodpovědnost za životy lidí k ní prostě patří.

3) Špatné ohodnocení lékařů

Dcera mé kamarádky nastoupila po absolvování právnické fakulty do advokátní kanceláře a dře tam jako mezek. Když stráví v práci dvanáct hodin, je to svátek. Ve vypjatých chvílích pracuje od devíti ráno do půlnoci. Nedávno nám říkala, jak ji z práce vezl ve čtyři hodiny taxík – než jsem si stačili pomyslet, že si ji tam pěkně hýčkají, dodala, že to bylo ve čtyři ráno a rozhodně to nebylo po mejdanu. Před svátky si spočítala, že vydělává 47 korun na hodinu a šla říci svému šéfovi, že by si zasloužila přidat, když vydělává firmě milionové částky. Šéf se pobaveně zasmál a řekl jí, že advokátních kanceláří jsou mraky. Nedostala nic a dál pracuje po pěti letech náročného studia za necelých padesát korun na hodinu.

Průměrný plat lékaře je u nás zhruba 50 tisíc korun, v Praze samozřejmě více. Je to průměr včetně služeb, nicméně neměli bychom zapomínat na to, že ne každá služba znamená permanentní vypětí, ale že to může být i služba, při níž je sloužící lékař vzbuzen k pacientovi dvakrát, třikrát za noc. A také bychom neměli zapomínat na to, že je mnoho oborů, v nichž lidé nedostávají za přesčasy dohromady nic a musí u nich být celou dobu vzhůru.

Špatně ohodnoceni jsme téměř všichni. Ale i to je relativní. Ve srovnání s Německem to stále není nic moc (zvláště pak, když se porovnávají jen mzdy a ne komplex životních nákladů), v porovnání s Haiti nebo Bangladéší jsme na tom všichni královsky. A chceme-li srovnávat srovnatelné, stačí srovnat platy českých a slovenských lékařů. Lidí, kteří vzešli ze základů stejné země, se stejnou historií politickou i hospodářskou, navíc mají často úplně stejné vzdělání a jsou prakticky bez jazykové bariéry – čeští lékaři jsou chudáci, slovenští by se takovými chudáky rádi stali.

 

Kde dělají lékaři chybu?

Kampaň „Děkujeme, odcházíme“ má několik zásadních chyb. Měla děsit, ale děsí moc – vyhrožovat pacientům smrtí, to je opravdu silná káva. Trvá příliš dlouho – půl roku je doba, která dává lidem možnost otupět, přivyknout a začít pochybovat. Aktéři kampaně sice říkají, že bojují proti všem nešvarům ve zdravotnictví, hlavním motivem kampaně se však staly platy velmi úzké skupiny lékařů. Ani slovo o pracovních podmínkách soukromých lékařů, zdravotních sester a dalšího personálu, ani slovo o celém systému. Dej, dej, to je jedno, že nemáš z čeho.

Ani slovo o tom, že počet lékařů na tisíc obyvatel u nás neustále roste. V roce 2000 to bylo 3,7 lékaře, v roce 2009 už 4,3 lékaře. Při deseti milionech lidí to znamená, že za poslední desetiletí vzrostl počet lékařů z 37 na 43 tisíce, tedy o 16 %. Otázka, zda není v ČR příliš mnoho lékařů, se vynořuje i při vědomí faktu, že evropský průměr je 3,3 lékaře na tisíc obyvatel – pokud bychom se jím řídili, znamená to, že dnes máme u nás o deset tisíc lékařů více. Pokud by tedy odešli všichni lékaři, kteří dali výpověď, stále budeme mít o více než šest tisíc lékařů více, než odpovídá evropskému průměru.

Lékaři také naprosto nemožně zacházejí s logikou a čísly. Říkají, že daňového poplatníka by zvýšení platů lékařů nestálo ani korunu. V systému se prý dá najít dvacet miliard korun, z nichž se zvýšené platové požadavky hravě zaplatí. Zapomínají však na dvě zásadní věci. Na to, že pokud je v systému rezerva, měla by být použita ke snížení nákladnosti systému, nikoliv k tomu, aby byla upřednostněna spotřeba malé části lidí tvořících tento systém. A zapomínají i na to, že případné zvýšení platů by mohlo přijít na řadu až po reformě tohoto systému – jinak to jsou další náklady na dluh systému.

V malých číslech je uvažování lékařů ještě horší. Jeden z diskutujících na blogu se ptal, zda je důstojné, aby měl lékař po pětadvaceti letech praxe tarifní plat 20 tisíc korun – jako kdybychom všichni nevěděli, že tarif je jen základem hrubého platu a že je vyloučeno, aby hrubá mzda padesátiletého lékaře bez přesčasů byla dvacet tisíc korun. Spolubloger Miroslav Gregor tu srovnával svých 40 korun, které dostane za císařský řez s 250 korunami hodinové sazby, kterou ho stojí oprava jeho auta. Jako kdyby nevěděl, že je to nesrovnatelné. Za císařský řez účtuje nemocnice pojišťovně ještě nějaké další drobné položky – i kdyby to byl jen pronájem operačního sálu, plat všech dalších lidí přítomných zákroku a miliony odvodů včetně poměrné části daně z nemovitosti etc., o spotřebovaném materiálu ani neuvažuji. Všem těmto položkám pak u správky jeho auta odpovídá těch 250 korun, v nichž je nejen mzda automechanika a odvody na jeho sociální a zdravotní pojištění i daň z příjmu, ale také pronájem dílny, elektřina, voda, část platu přijímacího technika i posledního chlapíka, který v té autodílně zametá dvůr a milion dalších položek včetně nezbytného zisku. O tom, že plat lékaře běží i ve chvíli, kdy obědvá, na chodbě si povídá se sestřičkou anebo spí při noční službě, zatímco soukromá autodílna jako celek vydělává jen po tu dobu, kdy skáče kolem zákazníka, o tom snad ani nemluvě.

Existuje řešení?

Nad tím jsem přemýšlela v době, kdy jsem si ještě myslela, že lékaři skutečně chtějí vypadnout ze systému českého zdravotnictví a věří si, že dokáží obstát v jiných zemích. Kdybych já byla ředitelem nemocnice, asi bych se řídila selským rozumem. Řekla bych dopředu, že chápu požadavky lékařů, ale nemohu jim dostát. Proto přijmu prvních patnáct procent výpovědí. Ostatním, kteří o jejich podání budou uvažovat, nabídnu recept ministra Hegera: požádám je, aby pracovali za odešedší kolegy a rozdělím jim jejich uvolněné mzdové prostředky. Nikoho nelze v nemocnici držet násilím, ale je naší povinností neohrozit pacienta. Pokud těch zbylých lékařů nebude dost, nabídnu práci jejich slovenským kolegům – mnozí jsou absolventy českých škol a po platu českého lékaře rádi sáhnou...

Tato situace v nemocnicích patrně nenastane. Psychologie davu se vytratila, lékaři začínají brát své výpovědi zpět. Ukazuje se, že celá akce byla skutečně jen nátlakem, vydíráním s naprosto neomluvitelným heslem, které vyhrožuje pacientům smrtí. Ředitelé nemocnic už dnes říkají, že lékaři musí počítat s tím, že pokud se budou chtít v březnu vrátit zpátky, nemusí být přijati a nemusí to být za stejných podmínek, jaké mají dnes. Jsem zvědavá, zda se najde někdo tak drzý, že začne tvrdit, že to je odplata za protest akce „Děkujeme, odcházíme.“

 

DISKUZE 0 příspěvků
Vstoupit do diskuze

[ zpět ]

Vyhledávání



Přihlášení






Odkazy

 Přemysl Sobotka

Náměstek hejtmana

 

 Petr Beitl

Poslanec PS PČR

 

blog.idnes.cz

ODS Jablonec nad Nisou, Komenského 23/7, 466 01 Jablonec nad Nisou
Tel.: 910 980 110, GSM: 603 489 934, E-mail: os.jablonec@ods.cz