[ zpět ]

NEZAPOMÍNEJME NA TO, CO PRO NÁS STUDENTI UDĚLALI

29.11.2011

NEZAPOMÍNEJME NA TO, CO PRO NÁS STUDENTI UDĚLALI

Blíží se 17. listopad a s ním i oslavné projevy, kladení věnců u pomníků a jiné formality. Televize nám připomene dějinný význam tohoto dne pár dokumenty, půlka národa si vezme o den později dovolenou a 17. listopad se tak stane jen dalším prodlouženým víkendem, kdy chceme mít od politiky a historie svatý pokoj.

Čím více se ale vzdalujeme od listopadu 1989, tím více zapomínáme na to, jak významnou roli v tehdejších změnách sehráli studenti a mladí lidé vůbec. A nejen před 22 lety. Studenti nám byli inspirací a někdy i svědomím v naší historii dost často. Je chybou, že jim tak málo nasloucháme a že jejich snahu někdy arogantně přehlížíme.

Byl to Jan Opletal, který se stal obětí násilného potlačení demonstrace k 21. výročí vzniku samostatného Československa 28. října 1939. A byli to studenti českých vysokých škol, kteří projevili svůj názor na demonstraci po jeho pohřbu 15. listopadu. Následná reakce okupantů je všeobecně známá – uzavření českých vysokých škol, popravy, represe, odsuny studentů do koncentračních táborů. Do koncentráků jich bylo odvezeno kolem 1200, více než tři desítky z nich už se nikdy nevrátily. V roce 1941 byla statečnost našich studentů oceněna vyhlášením 17. listopadu jako Mezinárodního dne studentstva.

A byli to zase studenti, kteří se v únoru roku 1948 nesmířili s komunistickým pučem a pochodovali na Pražský hrad říct prezidentovi svůj názor. Reakce nové totalitní moci byla obdobná jako v roce 1939 – násilí, vyhazování ze škol, perzekuce. Deseti tisícům vysokoškoláků i akademických pracovníků byl arogantně změněn život, pokojná demonstrace a následné kádrování z nich udělaly politicky nespolehlivé a tudíž vzdělání nehodné osoby. Někteří z nich šanci dostudovat už nedostali nikdy, jiní museli emigrovat, aby mohli studovat a pracovat v oboru, který si vybrali. O tom, jak ti, kteří dostudovat u nás mohli, končili v továrnách, na polích a v dolech, aby si užili nových pořádků, asi není třeba dlouze psát. Dobrovolně jsme si zdevastovali vlastní inteligenci. Bohužel, ne naposled.

Byli to Jan Palach a měsíc po něm i Jan Zajíc, kteří se nesmířili s okupací naší země a snažili se vyburcovat národ. Bohužel, až na pár statečných, kteří se nedali zničit ani normalizací, ani morálním úpadkem, jejich statečný čin nenašel odezvu. Opět přišlo kádrování, prověrky a politické určování, kdo studovat smí a kdo ne. A trestání nebyli jen tehdejší politicky nespolehliví, ale i jejich děti. Mezi disidenty se postupně objevila řada studentů, kteří svou odvahu zaplatili vyhozením ze školy, nebo i vězením ještě v 80. letech.

A byli to zase studenti, kteří měli už dost přetvářky, pokrytectví a nesvobody a 17. listopadu odstartovali naši novodobou svobodnou éru. Asi se mnou nebude souhlasit každý. Když si přečtu některá diskusní fóra na zpravodajských webech, mohla bych podlehnout klamu, že jsme nevzdělaný, netolerantní a agresivní národ. Ale tam studenti nepíší. Mají své sociální sítě, své akce. Nebojí se říct svůj názor komukoli a kdykoli, umí jazyky, studují v zahraničí a díky moderní komunikaci mají celý svět v jednom mobilu, který ovládají daleko samozřejměji než my.

Jako všichni mladí jsou někdy až moc radikální, s námi v jejich očích „starými“ se nemají moc chuť bavit a odmítají poslouchat o nutnosti kompromisů, vyjednávání a někdy i změny názorů. Chápu je, nebyli jsme jiní a stejné budou jednou i jejich děti. To je věčný koloběh života. Fakt, že s námi málo komunikují, je ale i naše chyba.

Studentské vůdce jsme s „díky, už vás nepotřebujeme“ odsunuli na druhou kolej. Prostor mladým dáváme jen, když potřebujeme jejich podporu a k jejich názorům jsme dost často dospěle shovívaví. Ale oni jsou budoucností této země, oni jsou těmi, kdo budou rozhodovat za pár let i o našem osudu. Neposlouchat je, nevyměňovat si s nimi názory a nepředávat jim naše zkušenosti – to by byl tragický omyl.

Možná se půjdete 17. listopadu projít z Albertova na Národní třídu. Právě tam odstartovala snaha Karlovy univerzity i jiných českých škol stát se prestižními vzdělávacími institucemi. Anebo jen každý den chodíte kolem gymnázia či průmyslovky, potkáváte studenty v tramvaji či autobuse, máte je doma. Někdy se i na ně zlobíte kvůli malichernostem, zbytečně. Zkuste je brát vážně. Nevíte, jestli právě vedle sedící mladík s dredy nebude za deset let významným vědcem, nebo slečna v extrémně krátké minisukni neskončí jednou v taláru Ústavního soudu.

Mají právo na své názory, na své omyly i na náš respekt. A to bychom si měli připomínat nejen 17. listopadu.



Eva Bartoňová

náměstkyně ministra školství
 

[ zpět ]