Poslední sbohem Jardo!

Sešli jsme se zde, abychom se rozloučili s báječným člověkem, který nás tak nečekaně a bez varování opustil – Jardou Kuberou – předsedou Senátu Parlamentu České republiky, dlouholetým primátorem Teplic a hlavně a především manželem milované Věry, tátou dcer Venduly a Jolany, dědečkem Vojty a Míši a také mým dlouholetým osobním a rodinným kamarádem.

Je dvojnásob těžké hovořit při takovéto příležitosti o kamarádovi a zároveň o originálním, a neváhám říci populárním, politikovi. Vystavujete se při tom možnému riziku frází a klišé. Vhodná slova se někdy hledají hodně těžce. Jen někteří novináři dokázali občas i ve dvou, třech větách o Jardovi říci či napsat stručně a výstižně to podstatné. Za všechny bych zmínil myšlenku, že s Jardou odchází kus české politické normálnosti a tím i kus normálního světa…

Dojaly mne i některé zápisy našich spoluobčanů, přátel a kolegů v kondolenční knize Senátu. Dovolte mi 2 – 3 z nich anonymně ocitovat:

Armádní generál Emil Boček, válečný veterán z 2. světové války, napsal:
"Světlo jedné duše uhaslo, však její teplo hřeje naše srdce dál…
Odešel velký muž, morální autorita a velký kamarád, na kterého budeme všichni vzpomínat."

Mám-li vzpomínat na tohoto malého velkého muže, musím si tento úkol rozdělit na tři části: Jarda jako kamarád, jako člověk a jako politik, i když u něj to vše splývalo v jedno, protože jeho stěžejním hlavním poznávacím znamením byla nefalšovaná ryzí ČLOVĚČINA!

Jako kamarád je nezapomenutelný. Strávili jsme spolu mnoho let a vzájemně jsme věděli o svých silných i slabších stránkách. Často jsme si vyčítali, že si krademe myšlenky a názory, ale vždy to bylo s nadsázkou, jenom jsme prostě podobně mysleli.
Bude mi moc chybět nejen v politice, ale i na tenise nebo lyžích, třeba i při cigaretě, prostě v životě. Jarda miloval život a uměl se z něj za všech okolností radovat i tam, kde se mu nepříliš dařilo. Narážím třeba na tenis, který Ti Jardo moc nešel, ale Ty jsi to nezastíral výmluvami a hádavostí, jak to u mnoha lidí bývá. Úsměv, vtip a radost z každé povedené výměny – prostě to jsi byl Ty!

Jako člověk byl Jarda bezesporu skvělý manžel a dobrý táta a dědeček, ale byl také velký workoholik a chápal svou roli politika v čase 7 dní x 24 hodin denně. Jeho mottem bylo "žít a nechat žít“. Byl skvělý společník vždy a všude. I když práce senátora je odpovědná, Jarda ji vždy dokázal odlehčit a zlidštit. Neváhám říci, že za nudné a nezáživné schůze Senátu byly považovány ty, na kterých nepromluvil Kubera. Právě jeho člověčina si dokázala získat uznání a toleranci i u lidí, kteří měli jiné názory, jiné politické přesvědčení a jinou povahu. Odsuzovat jej mohli jen úzkoprsí hlupáci…

Jako politik nebyl, a to zdůrazňuji, nafoukaný, sobecký a ješitný. Vyhnu se ideologickým otázkám a omezím se jen na konstatování, že Jarda byl bytostný konzervativec a byl božsky nekorektní k módní politice korektnosti a ke všem soudobým extrémům, které v sobě skrývají riziko nových totalit a jejich zhoubných mutací. Měl odvahu si dělat legraci z hloupostí, které nás začínají opřádat jako pavučina, nebo chcete-li svazovat jako svěrací kazajka.

Nebyl však klaun, v jeho častých sarkasmech a karikujících vyjádření bylo vždy jádro ryzí pravdy. Ačkoli humor a nadsázka byly jeho oblíbenými prostředky dialogu, dokázal být vždy i v těch nejostřejších střetech noblesní, až laskavý. Jeho politické zásady by se daly shrnout prakticky do několika zásad:

NEVYHÝBAT SE NEPŘÍJEMNÝM PROBLÉMŮM

OTEVŘENOST A NADHLED

HUMOR, NE JEDOVATÝ ŠKLEB!

VELKORYSOST, NE ZÁKEŘNÁ MSTIVOST!

Položme si proto nepříjemnou otázku: Kolik takových Kuberů naše politická scéna dnes má???

Tento způsob zimy zdá se mi poněkud nešťastný, abych parafrázoval větu Vladislava Vančury, opustila nás tuto zimu navždy řada bývalých senátorů – Jaroslav Horák, Jan Zahradníček, Milan Balabán a Adolf Jílek. Šlo ale o emeritní senátory, Jaroslav Kubera doplňuje jejich řadu jako první ústavní činitel, který zemřel v aktivní službě. Ano, i Václav Havel a další naši významní polistopadoví politici, kteří nás opustili, byli již na odpočinku. Jarda si bohužel přisvojil primát, o který jistě při jeho lásce k životu nestál. Nechal nás tu zamlklé, opuštěné, ale kdo ho měl rád a vážil si ho, nechť se co nejviditelněji hlásí o jeho dědictví a obohacuje je – vždy s úsměvem a beze strachu nazývat věci pravými jmény, zůstat svůj, žít a nechat žít…

Sbohem kamaráde. Čest Tvé památce!

Na závěr Vás prosím o minutu ticha za Jaroslava Kuberu. Děkuji!