[ zpět ]

Světově zcela unikátní cesta do slepé uličky

11.2.2010

Jiří Paroubek to připustil už před necelými třemi týdny na ekonomické konferenci, kterou socialisté pořádali v Praze. A nyní o tom už hovoří jako o hotové věci i další oranžoví politici. ČSSD bude po volbách chtít zvednout sociální pojištění minimálně o procento. Spíše však o jedno a půl procenta, aby se jeho úroveň vrátila tam, kde byla v roce 2006.
Hájí to tím, že je třeba někde sehnat peníze na důchody.
Nechme stranou, že navržený krok vynese deset, ale možná až dvacet miliard a že sociální demokraté zároveň slibují, že zvýší penze ze současných zhruba 54 procent průměrné čisté mzdy na 74 procent. To by stálo minimálně pětkrát tolik, než se v nejlepším případě vybere navíc. Tohle slíbené zvyšování bude totiž nepochybně po volbách rychle zapomenuto.
Nutno podotknout, že ještě nikde na světě nezkoušeli nastartovat ekonomiku zvýšením daní, a tak asi ani nelze dokumentovat na konkrétním případě, jak takový pokus dopadl. Lze však poměrně dobře usuzovat, jak dopadne u nás. Zvýšení přímých daní bezpochyby podtrhne oživení, kterého se nejspíše dočkáme v druhé polovině letošního roku. Sníží se reálné příjmy obyvatel a odčerpají se peníze z firem, které mají problémy s provozním financováním, protože banky po krizi výrazně zpřísnily podmínky úvěrování. Naroste platební neschopnost, počet bankrotů a nezaměstnanost.
Sociální pojištění, jehož vybraný objem v Česku ještě v roce 2007 podle údajů Eurostatu činil 16,3 procenta hrubého domácího produktu, a byl tak spolu s francouzským sociálním pojištěním nejvyšší v celé EU, má zřejmě ve zvyšování daňové zátěže sehrát rozhodující roli. A to tím, že se na tuto rekordní hodnotu opět přinejmenším vrátí. Ze současné úrovně 45 procent z hrubé mzdy, počítáno jako součet plateb zaměstnance i zaměstnavatele, má narůst na 46, a možná až na 47,5 procenta.
Tato zvolená cesta má samozřejmě dopad na konkurenceschopnost firem a na strukturu ekonomiky. U nás jsou nejen nejvyšší sazby, ale i nejvyšší stropy na platbu pojistného. To silně znevýhodňuje firmy, které produkují výrobky nebo služby s velmi vysokou přidanou hodnotou a platí svým vysoce kvalifikovaným zaměstnancům vysoké mzdy. Drobné porovnání s Německem je šokující. Tamní strop na pojistné je 1,6násobek průměrné mzdy, v současnosti zhruba 5 100 eur, což je v přepočtu zhruba 130 tisíc korun. U nás je letos limitem šestinásobek průměrné mzdy, tedy nějakých 146 tisíc korun. Zaměstnance a jeho zaměstnavatele s platem 150 tisíc korun tak v Česku stát na pojistném odře více než člověka se stejným platem v ultrasociálním Německu.
Daň z příjmu bude přitom zhruba stejná.
A tak asi není náhodou, že se Česko v posledním žebříčku úrovně zdanění podle OECD ocitlo v jeho horní polovině na třináctém místě nad Německem, ale i nad dalšími osmnácti vyspělými zeměmi. Což mimochodem není pro zemi, která je do značné míry závislá na přílivu zahraničních investic, nijak zvlášť dobré vysvědčení. Takže další minus v úsilí o ekonomické oživení. Socialistická daňová politika by tak mohla vyhovovat montovnám, které zaměstnávají levnou nekvalifikovanou sílu a daně v Česku neplatí, protože je od nich socialistické vlády nadlouho zcela osvobodily. Ty nám sice po roce 2000 pomohly k růstu, ale nyní už nějaký čas stěhují svůj cirkus dál na východ.
V Česku prostě není moc prostoru pro zvyšování daní a v případě pojistného tento prostor neexistuje vůbec. Pokud mimořádná situace ve veřejných financích přece jen růst daňové kvóty potřebuje, je jedinou cestou daň z přidané hodnoty. Že to nejsou ani spotřební daně, které se zvedly letos, se brzy ukáže. Už nyní místo drahé české nafty tankují kamiony v zahraničí a i řidiči v pohraničí si zvykají na „tankovací turistiku“, takže na spotřební dani nevydělává ministr financí Janota, ale jeho kolegové ze sousedních zemí. Také cigarety a lihoviny mají svou hranici zdanění, za níž nastává masové pašování a podvody, a není vyloučeno, že tato hranice již byla také překročena.
 

Pavel Páral, MF Dnes

[ zpět ]