[ zpět ]

Také rozumíte ekonomii, paní Nováková?

14.12.2009

Situace v naší společnosti je z mnoha pohledů velmi tristní. Máme špatný volební systém, který nedává vzniknout silným vládám na nejvyšší úrovni, ale ani na úrovni komunální. Máme podivný způsob hospodaření, který přivádí stát k hranici bankrotu, máme Ústavu, která by potřebovala pořádnou revizi, máme špatně nastavené daně, máme také příliš mnoho úřadů a máme všeobecnou politickou mizérii, kde vítězí populismus nad zdravým rozumem a soukromé zájmy nad veřejným blahem.
Samozřejmě je zde celá řada faktorů a každá ze zmíněných oblastí by potřebovala hlubší analýzu a vysvětlení, ale velmi obecně lze říci, že se jaksi z dění veřejného vytratil selský rozum. Jeden z problémů spočívá v našich představách, že nejsme za všeobecný stav viní a zodpovědní my, ale "ti nahoře", což je jakýsi přežitek z dob reálného socialismu, kde bylo všechno státní, včetně zdraví. Dříve jsme neřešili výši daní a neměli možnost cokoliv ovlivnit a tato bezmocnost v nás za čtyřicet let zakódovala pocit marnosti.
Trpíme zvláštními představami a společnost je plná paradoxů. Neznám ekonoma, který by fušoval lékařce do způsobu léčby a neradil chirurgovi, jak mu má vyříznout apendix, ale znám zdravotníky, kteří do ekonomie fušují, aniž by brali v potaz, že tento obor vyžaduje léta studií. Orientaci v ekonomii také očekáváme u umělců, učitelů a dalších politiků, rekrutovaných z rozpočtové sféry. Selský rozum by nám měl zavelet, že bychom do zastupitelstev, od komunální úrovně po parlament, měli volit zejména odborníky. Ekonomy, podnikatele, právníky. Jistě, spoléháme, že lidé ze zdravotnictví, školství a podobných profesí mají určitý morální kredit z povahy své profese a budou dělat „čistou“ politiku. Neboť jsme spíše nakloněni představě, že nezískáme do městské kasy miliony na rozvoj města než abychom připustili, že si někdo stovku přihraje pro sebe. Leč praxe ukazuje, že to stejně nefunguje. Touha po morálce v politice i ve společnosti je pochopitelná, ale nemyslím, že je reálně dosažitelná
Další deficit rozumného uvažování nám chybí v základech hospodaření. Člověk nemusí být studovaný, aby rozeznal co je reálné a co nikoliv. Jedině vlastní omezenost nám nedává šanci dohlédnout za hranici zítřka a jsme ochotni zadlužovat další generace, abychom ušetřili tu 30 korun u lékaře a jindy dostali slib 13.důchodu (což je ovšem ohlupování, neb máme slíbeno 2400 a průměrný důchod je minimálně třikrát vyšší, takže je to jen nic neřešící almužna, „držhubné“ či ještě trefněji - pobídka pro voliče). My si totiž často a s oblibou pleteme pojmy s dojmy. Abych jen obecně neplácal, pokusím se to vysvětlit na příkladu.
Dejme tomu, že v Jablonci žije čtyřčlenná rodina. Táta bere 20tis. čistého a máma 12tis., takže mají 32 000 na měsíc. 10 tis.je stojí bydlení, 8 tis. jídlo, 3 tis.oblečení a ze zbývajících jedenácti tisíc platí všechny ostatní režie kapesné, benzín do auta, pojištění a kde co. Měsíčně jim po všem tom placení zbudou 4 tis. Je logické, že uvažují o tom, jak si postupně vybavit byt a tak berou postupně zařízení na půjčku. Pokud si koupí novou televizi, počítají s tím, že každý měsíc splatí 1 800 Kč a stále ještě mají vyrovnaný měsíční rodinný rozpočet. Moc neušetří, ale slušně žijí. Pak si přiberou půjčku na pračku a už žijí jen „z ruky do huby“, jak říká staré rčení.
Teď si zkusme totéž přenést na hospodaření města. Ve městě to znamená, že výplaty jsou složeny z příjmů za daně, pronájmů majetku a podobně. Bydlení představuje mandatorní výdaje na nezbytný provoz města, za jídlo můžeme považovat sociální transfery a kapesné jsou prostředky na sport a kulturu. Splátka nové televize a pračky představují částku určenou na investice.
Nyní do tohoto vyrovnaného hospodaření zasáhne krize. Tátovi seberou 4 tisíce, protože už v důsledku poklesu prodeje podnik šetří. V důsledku nižší výroby dostane i město o 12,5% méně, jako náš táta. Doma zasedne rodinná rada a začne přemýšlet o řešení situace. Děti křičí, že chtějí zachovat výši kapesného. Máma tvrdí, že za méně peněz neuvaří a bytného se na snížení nájmu raději ani neptají. Nakonec se vrátí rozum do zahřátých hlav a dospěje se k jedinému logickému řešení: musí se šetřit všude trochu. Jí se levněji, nakupuje u asiatů a kapesné je sníženo na 1400 pro obě dítka nebohá. Až přejdou hubené časy, vrátí se vše k normálu.
Město má jedinou možnost, chce-li hospodařit s vyrovnaným rozpočtem a tím je stejné šetření ve všech kapitolách. Letos v lednu sestavovala radnice rozpočet. Není to jednoduché a jsou položky, se kterými nelze nic dělat. To jsou ony mandatorní výdaje. Ale pak je tu část prostředků, se kterou se dá naložit různě. Každý, kdo rozhoduje o tomto balíku je v pokušení tyto prostředky dát lidem tak, aby cítili vděk a aby to bylo vidět. Být milovaným městským činovníkem a zajistit si znovuzvolení, to už za to stojí.
Budujete-li kanalizaci, je to drahé a není to vidět. Kdo to pochválí? Když ale uděláte velkolepou slavnost, dáme peníze do kultury, sociálu a sportu, pak máte šanci na vděk ze všech stran. To hřeje a vás to nestojí ani kačku a z městského krev neteče. Jsme hluší k řečem o odpovědnosti a potřebě investovat do budoucnosti, když dnes se na nás tolik obdarovaných usmívá!
Jenže co dělat, když peníze budou zjevně chybět? Řešení je jednoduché –začneme očekávat vysoké odměny u táty i mámy v práci a napíšeme, že budeme brát ne 32 tis.měsíčně, ale rovnou 40 tisícovek. A hned to krásně vychází! Dětem zvýšíme kapesné, začneme jíst kaviár a pštrosí steaky, navštěvovat butik a oblékat se značkově.
Logicky peníze brzy dojdou. Doma se to projeví hned koncem měsíce. Ve městě až v pololetí. Nerozumný blázen navštíví společnost, poskytující půjčky a ta mu ochotně pár desítek tisíc půjčí. Tomu se říká deficit. Hlavním rozdílem mezi deficitem a dluhem za investice je zásadní. Investici sice pořizuji na dluh, ale vím, že měsíční splátka dluhu nepřekročí můj měsíční příjem. Po zaplacení mi zůstane televize a pračka, ale žádné dluhy a já jsem si zvýšil životní úroveň a majetek. Pokud ale řeším nedostatek v příjmech půjčováním od kamarádů a úvěrových společností, dostanu se do spirály stále vyššího zadlužení. To se nyní stalo poprvé v historii v Jablonci a totéž se děje v republikových financích. Tam populismus a sliby dosáhly výše, kterou již nemáme pod kontrolou. Existují jen dvě možnosti. Buď budeme drasticky šetřit a mít vysoko do žlabu nebo nás k tomu Měnový fond donutí až padneme na ústa a bude zavedena nucená správa. Pikantní a spravedlivé je, že důsledky nejvíce pocítí voliči levice, která tento stav zapříčinila. Nespravedlivé je, že to nepocítí strůjci této katastrofy, protože umí rychle zbohatnout, nakupovat akcie a byty, třeba na Floridě. Viď Stáňo?!
Ale zpět domů, do Jablonce. Stejně jako naše rodina i město shání další příjmy. Doma se máma rozhodne, že půjde na 2 hodiny denně uklízet a přivydělá si tak 2400 za měsíc. Není to úplně ono, ale pomůže to. Město si to zjednoduší. Zvýší nájmy a daně za nemovitosti. Sice je to jen 30% z celkové díry, ale lepší vrabec v hrsti. Naštěstí zbývá do voleb jen rok a tak se už toho snad mnoho nepokazí a díra v rozpočtu se v příštích letech zacelí. Přesto je škoda, že vedení města neudělalo jediný krok k meziročním úsporám. Místo toho si nakupovalo hračky v podobě mola na přehradě a nechalo si vyrobit spousty omalovánek (projekty za 13 miliónů). Nakonec se rozhodlo šetřit na investicích: žádná televize, žádná pračka! Koneckonců, budete-li prát prádlo na valše, na televizi stejně nezbude čas.
Letos nás zve pan starosta zase na svařák a opět bude okázalé rozsvěcení vánočního stromu. Je to od něho pěkné, ale já si víno nedám a mí přátelé také ne. S kým budu popíjet si vybírám, ale nikdy to nebude člověk, který stojí v čele nekompetentního vedení a který mne ždíme na každém kroku. Za této garnitury došlo k nebývalému nárůstu ceny tepla, ačkoliv u mazutu k takovému navýšení nedošlo. Toto vedení města nám chtělo razantně zvýšit cenu za staré byty, jejichž prodej již běžel a muselo dojít ke vzbouření, abychom tomu zabránili. Toto vedení zvedlo dvakrát nájmy svých bytů a to skokově o násobky. Tito představitelé města mi čtyřikrát zdvihnou daň za byt, který mi chtěli při prodeji pěkně omastit. A teď mne zvou na svařené víno? To raději vodu, pane Tulpo.
 

Milan Žák

[ zpět ]