Příběh o milosrdném Samaritánovi všichni znají. Díky tomuto podobenství se dnes Evropané snaží pomáhat slabým a bezmocným. Stejným způsobem byli motivování členové Nadačního fondu Generace 21. Jako křesťané chtěli pomoci jiným křesťanům z Íráku. Ve volném čase sháněli peníze, vyjednávali s úřady, zajistili přesun jejich rodin z uprchlických táborů v Libanonu do České republiky.
Ti lidé, kteří pomáhali a dodnes pomáhají, nejsou žádní boháči. Ze svých skromných možností vybudovali to nejlepší, co v našich podmínkách mohli. Dělali to často navzdory svému okolí, které je nechápalo a nepodporovalo. A najednou přišla studená sprcha. Lidé, kterým chtěli pomoci, jejich pomoc nepřijali. Část Iráčanů odjela do Německa, část se vrací do Íráku. Vrhlo to špatně světlo na ně i na jejich pomocníky. Současně to do světa vyslalo několik falešných signálů, které se krutě nevyplatí:
-
Signál o nevděčnosti křesťanských uprchlíku z Iráku.
-
Signál o tom, že v Iráku to tedy asi nebude tak zlé, když se tam vracejí.
-
Signál o tom, že neutíkali ze strachu o život, ale z touhy po blahobytu.
-
Signál o jejich netrpělivosti, iracionálnosti a zmatenosti.
Pro naši vládu a české xenofoby to vyslalo jasný signál o tom, že bychom se při pomoci uprchlíkům neměli příště snažit. Pro celý svět to vyslalo signál, že Česká republika je natolik špatná, že tam ani ohrožení uprchlíci z válečných oblastí nejsou schopni vydržet.
V této chvíli se musíme zastat především všech členů Nadačního fondu Generace 21. Tito lidé se snaží naplnit morální odkaz Evropy v duchu nejlepších tradic humanismu a nezištné pomoci. Na těchto ideálech byla Evropa vystavěna, díky těmto ideálům trvá. Oni nejsou blázni, ale skuteční gentlemani 21 století. Oni naplnili odkaz Nicholase Wintona a dalších odvážných Evropanů. Není jejich vinou, že uprchlíci nepřijímají jejich pomoc. Oni, v roli milosrdného Samaritána nám všem dnes ukázali, že Samaritán může být také zraněný, unavený, podvedený.
Turecký exulant Nazim Hikmet , který zemřel v ruském exilu, při návštěvě Prahy napsal báseň, kterou zakončil povzdechem: „Být exulantem, je strašnější než smrt.“ Ano, je to těžké, být přesazen a začínat od nuly v cizí zemi v cizí kultuře. Přišel však čas, přestat se litovat a vžít se trochu do problémů hostitele: „Snažit se naučit jazyk, přijmout vlastní chudobu jako východisko k úsilí, snažit se pochopit novou společnost s její kulturou. Neurážet se, trpělivě žít ze dne na den a usilovat o své začlenění do nové společnosti. Tak, aby jednou spolu s námi mohli zpívat slova hymny: „A to je ta země česká, země česká, domov můj, země česká, domov můj“.
Mgr. Petr Židek, MPA, člen RR ODS Libereckého kraje
