Není to zase tak dlouho, co odbory – tehdy se jmenovaly Revoluční odborové hnutí – nebyly odbory, nýbrž prodloužená ruka Komunistické strany Československa. Potom čas oponou trhnul a chvíli to vypadalo, že to bude jinak.

Pak ovšem přišel táta Falbr a následně to dorazil odborátor Štěch. (Pozn.: novotvar odborátor je složenina slov odborář a senátor, vytvořená obdobně jako termín hejtmanec = hejtman a poslanec v jedné osobě). A výsledkem je, že většina odborových svazů dnes funguje jako filiálka České strany sociálně demokratické. Používají stejnou rétoriku, stejnou demagogii, stejné podrazy, stejné vydírání, stejné hochštaplerství.

Jeden rozdíl proti komunistickým odborům tu ale přece jenom je. Protože v ROH musel být téměř každý, tak to dříve alespoň opticky budilo zdání, že mohou mluvit za všechny. Dnes, kdy pro slušného člověka je téměř ostudou být spojován s vyděračskými praktikami odborářských předáků, je v odborech naprostá menšina zaměstnanců. Přesto si odbory v tripartitě osobují právo jednat s vládou a zaměstnavateli jménem všech. Děkuji, nechci!

Odborářským bossům napojeným na ČSSD se podařilo odbory v očích značné části občanů zcela zdiskreditovat. Dokládá to i tato smutná anekdota: Jaký je rozdíl mezi Štěchovými odbory a organizovanou kriminální skupinou vymahačů výpalného? Mafie nemá v čele senátora.

A teď smrtelně vážně: Jaký je rozdíl mezi odboráři v Únoru 1948 a únoru 2010? Téměř žádný! Tehdy, stejně jako dnes, diktují vládě i parlamentu, vyhrožují a vydírají. Už chybějí jen Lidové milice. Tragédií je, že se před nimi – s prominutím – podělal i předseda vlády Jan Fischer. Právě on, coby nestranický úřednický premiér, navíc s nadstandardní podporou veřejnosti, s nimi měl vyběhnout, že by se nestačily divit.

Svět chce být klamán. Takže, jak už to tak bývá, na politiku odborových předáků nakonec samozřejmě nejvíce doplatí ti, kteří jim ve své krátkozrakosti nejvíce věří a jako nemyslící stádo je slepě následují. Obyčejní lidé, řadoví zaměstnanci, odboráři. Odborářští bossové zůstanou se všemi svými výhodami, neprůstřelnou legislativní ochranou a nadstandardními platy dokonale vysmátí za všech okolností.

Šéfodborář, senátor, bývalý komunista a dnešní sociální demokrat, člověk s hlubokým sociálním cítěním za peníze druhých, demagog par excellence Milan Štěch v čele odborů pomalu končí. Zůstává po něm tragické dědictví zpolitizovaných odborových svazů, zcela prorostlých s jednou – stejně demagogickou – politickou stranou, a revitalizovaná třídní nenávist.

Petr Štěpánek, publicista