Je to mela. Prý jde o budoucnost českého sportu. Jedni pomlouvají druhé. Další zakládají nové svazy. O budoucnost sportu strach nemám. Pokud budou chtít lidé sportovat, tak se prostě sportovat bude. Zjednodušeně lze říci, že pokud rodiče povedou děti ke zdravému způsobu života se sportem, tak Česká republika bude mít vždy, sem tam, nějakého šampióna. Je jedno, jestli v rychlobruslení, gymnastice či jiném sportu. Země naší velikosti prostě nemůže konkurovat počtem obyvatel a počtem talentů státům, které jsou několikanásobně větší. Masový sport totiž potřebuje především podporu samotných mas, dále příklady (šampióny), které táhnou, a až na posledním místě veřejné peníze.

Masový sport potřebuje především podporu samotných mas, dále příklady, které táhnou, a až na posledním místě veřejné peníze
Největším nářkem většiny sportovních svazů je současný malý počet dětí a konkurence na trhu zábavy. Funkcionáři potom volají po lepších podmínkách – rozumějte po veřejných penězích – pro ten jejich sport. Snaží se přesvědčovat své volené zástupce, že když se postaví třeba zimní stadion, tak voliči potom budou volit ty, kteří to zařídili. Rozdělování „poslaneckého medvěda” to jen potvrzovalo. Takových nesystémových zdrojů podpory českého sportu můžu jmenovat celou řadu. Sport je tak vlastně korumpován funkcionáři společně s politiky.

Dnes nejde o budoucnost sportu, ale zase a pořád pouze o peníze. Veřejné prostředky, tedy peníze z daní, které by měly být transparentním a předvídatelným způsobem alokovány na konkrétní sporty. A protože peněz z daní by mělo být co nejméně, tak i těch sportů (financovaných z veřejných peněz) by vzhledem k velikosti České republiky a počtu daňových poplatníků mělo být co nejméně.